Sobotní půlnoc, Daniel odehrál ve vinárně, vracíme se spolu domů. Příjemně ovínění sedíme na zadním sedadle autobusu, který veze asi deset dalších pasažérů. Lidé koukají zamračeně z oken, pospávají a zarputile se vyhýbají očnímu kontaktu, snad proto, že příjemný výraz nebo pousmání je zbytečný výdej energie. Daniel vytahuje z pouzdra kytaru, opatrně vybrnkává první tóny První signální a když začne zpívat, přidávám se k němu. Čekáme na reakce lidí.
Nehrajeme pro peníze. Hrajeme, protože chceme z Čechů dostat emoce. Nebo alespoň záblesk, důkaz, že jsou ochotní se otevřít a že je hudba nenechává lhostejnými. Lidé se začnou pomalu a obezřetně, po jednom rameni, otáčet. Někteří zpanikaří a pohled zavrtají do sedadla před nimi. Jeden pán si v sebeobraně nasadil kapuci. Ignorace pokračuje, i když zpíváme Medvídka z Bogoty a o tom jsem si vždycky myslela, že by do rytmu rozkýval i skálu. Pár lidí si po chvíli, kdy zhodnotí, že pro ně naše hraní nepředstavuje nebezpečí či újmu, začne zlehka pokyvovat hlavou. Nikdo se k nám ale nemá, cestující se bojí otočit hlavu a podívat se na nás a nikdo nezatleská, když skladba skončí. Pár lidí se na nás při výstupu z autobusu usměje, jeden pán pohybem ruky naznačí smekání klobouku a pan řidič nám zamává, když vystupujeme. Ale to je všechno.
Obtěžovali jsme je? Byl to pro ně půlnoční „brajgl“ dvou výrostků v autobuse? Nebo se pod jejich kamennými tvářemi sem tam objevil alespoň jeden úsměv, který ale raději skryli v záhybech šátků a šusťákových bund? Možná se báli, že začneme chodit mezi sedadly a pod nos jim strkat klobouk. Tak raději zalezli do ulity a nenechali se tou událostí nijak dotknout. Chtěli jsme emoce, udělat lidem radost, zpříjemnit jim nudnou cestu...a dostali jsme sprchu. Ledovou...a typicky českou.