Když jsem M. potkala poprvé, byla jsem si jistá, že to bude mrcha. Byla krásná, chytrá, vtipná, jiskřila a zářila na celou místnost. A taky měla větší prsa než já – zkrátka všechny předpoklady pro to, abych si z ní udělala sokyni. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se z ní stane jeden z nejbližších lidí, které mám...stejně jako by mě nenapadlo, že tahle dvacítka, ze které přetéká život a kape energie na všechny strany, už od čtrnácti let trpí bulimií.
Nezáleželo na tom, kolik dřepů se zátěží udělala v posilovně, kolik kilometrů uběhla v lese nebo kolik „špatných“ cukrů a sacharidů si odpustila...stačilo dát si o lžíci arašídového másla víc, než měla v úmyslu a vír výčitek, sebenenávisti a klečení nad záchodovou mísou se znovu roztočil na plné obrátky. „Najednou mám v hlavě prázdno, vím, že to neni dobrý, ale nemůžu si pomoct, začne mě bolet břicho a musim to ze sebe všechno dostat.“ Asi před měsícem mi od ní přišla zpráva: Zase. Jestli to udělám ještě jednou, našla jsem si nějaký centrum, který pomáhá holkám jako já. Půjdeš tam se mnou?
A protože Mia nepřichází a neodchází jen tak, sedíme spolu na pohovce v centru Anabell, které nabízí pomoc a podporu osobám s poruchou příjmu potravy, naproti milé usměvavé paní, která začíná sezení a ptá se, proč jsme tady. Tisknu M. zpocenou ruku, zatímco ona ze sebe těžce doluje každé slovo a přemýšlím, jestli ty „zdravé“ ženské z obrázků kolem mě jsou se sebou opravdu spokojené.
„Nepamatuju si přesně, kdy to celý začalo, jsou to matný vzpomínky na štípání do špíčků á la koukej, co to tady máš, který x let provozovala máma i babička – obě expertky na nejezení a projímadla...máma od mých patnácti let váží míň, než já a to pro mě vždycky bylo hrozně frustrující. Nevzpomínám si, kdy přesně jsem to udělala poprvý, ale bylo a je to strašný. V nejhorší fázi jsem, když doma někdo byl, řekla, že jdu běhat a zvracela venku na poli...bývalý přítel mi svýma poznámkama taky nepomáhal, i když to možná ani nemyslel špatně.“ M. ze sebe sype proudy slov a vět, zatímco se jí po tváří valí vodopády. „Už jenom odvaha se zvednout a přijít je skvělým prvním krokem,“ podotýká usměvavá paní.
M. dostává spoustu brožurek a letáčků, taky dostává příklad jídelníčků, aby určila, který typ se podobá jejímu. Vybírá ten hyper zdravý, plný ovesných a špaldových specialit, zeleniny a ovoce. Stejný jsem si v hlavě vybrala i já, což mě lehce vyděsí - v kombinaci s tím, že ženy na fotkách kolem mě pro mě nejsou zdravé příklady, ale macatky.
Po hodině je sezení u konce a M. slibuje, že se objedná znovu a že bude bojovat. Porazit Miu není nic jednoduchého. Stejně jako Ana je usazená v hlavě, tiše se roztahuje, bobtná a vrývá se čím dál hlouběji. Mění pohled na sebe samého i na svět a život okolo...a postihuje čím dál mladší dospívající, stejně jako čím dál víc dospělých žen i mužů. Stačí jedno nevhodné slovo nebo poznámka a můžete někomu do hlavy nasadit kamarádku, kterou se možná občas podaří na chvíli umlčet, ale pravděpodobně vůbec nikdy neodejde.