Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Se stářím se nepočítá aneb kam odložit seniora

13. 04. 2014 7:58:54
Jasně žlutá fasáda domu, ke kterému mířím, optimisticky prosvětluje šeď vysočanského sídliště. Na mě, coby na pravidelného návštěvníka, však budova působí všelijak, jen ne pozitivně. Mohutné dveře mě pouští dovnitř a do nosu mě okamžitě udeří pach stáří a výkalů, které se, celkem marně, snaží přebít vůně čistících prostředků a desinfekce. Na recepci se zapisuji do návštěvní knihy. Naproti na gauči sedí stará paní, která rytmicky klepe holí do podlahy a střídavě pozoruje mě, recepční a vchodové dveře. Na tom samém místě ji vídám s železnou pravidelností. „Když si musím odskočit, pokaždé zamykám“, vysvětluje mi recepční, „pořád se snaží utéct a už se jí to několikrát povedlo.“ Mířím ke schodišti a míjím starého pána s třesoucíma se rukama a nepřítomným výrazem. Na sobě má triko s potiskem, který zhodnotím jako jeho svatební fotografii. Mám před sebou další návštěvu prababičky a už dopředu je mi jasné, že nebudu odcházet s dobrou náladou.

Domov seniorů Vysočany je soukromé zařízení, které zajišťuje komplexní pobytové služby pro seniory se sníženou soběstačností, jejichž situace vyžaduje pravidelnou péči jiné osoby. Zjednodušeně bychom to mohli popsat jako odložiště starých lidí, kteří se o sebe už nedokáží postarat a péči o ně nezvládá ani jejich rodina. Od státního domova důchodců se tento domov odlišuje moderně a v rámci možností útulně zařízenými pokoji, sepsanými (a snad i dodržovanými) pravidly typu „komunikujeme s respektem a úctou všichni se všemi“ , „každý klient je pro nás jedinečný“ nebo „usmíváme se“. A také třiceti tisíci měsíčně, které si bez pomoci rodiny může dovolit asi tak jeden český senior ze sta.

A ty jsi která?

Vystoupám do prvního patra a vstoupím do pokoje se dvěma postelemi s nočními stolky, velkým stolem s židlemi a televizí, která se stejně nikdy nezapíná. Místnost prosvětluje velké okno, které mám sto chutí otevřít a vyvětrat, ale vím, že by oběma obyvatelkám byla zima.

Na jedné posteli leží babiččina spolubydlící. Nepříjemná paní s jedním zubem, která se za ten půl rok, co ji znám, změnila z celkem zdravě vypadající staré paní s trvalou na téměř plešatého třesoucího se ležáka s propadlými tvářemi. U stolu je místo jedné židle vozík a na něm sedí moje prababička. Je připoutaná, protože z vozíku začala padat, o čemž svědčí několik modře a žlutě vybarvených modřin na rukou a v obličeji. Hlavu má spadlou, oči upřené na svoje ruce, které si o sebe tře a žmoulá.

„Ahoj babičko!“, nasazuji co nejveselejší tón a čekám, až zvedne hlavu a zaregistruje mě. „Sestro, na prstech mám nalepenej alobal, pomozte mi to dát dolu“, zašeptá, s hlavou stále upřenou na svoje ruce, které svádí boj s neexistujícím alobalem. „Babi, to jsem já, Lucka! Tvoje pravnučka, koukni se na mě!“, poutám hlasitě pozornost, což se mi nakonec podaří. Babička na mě upře svoje bleděmodré oči a na tváři se jí objeví úsměv. „A ty jsi která?“, ptá se, „jsi mi nějaká povědomá.“

Monokl mi udělal doktor

Protože je čas oběda, vezu babičku výtahem dolů do jídelny. Naše návštěvy směřuje celá rodina k poledni z jednoho prostého důvodu - můžeme babičku nakrmit v klidu a beze spěchu. Málo sester a hodně lidí, kteří se sami nenají a potřebují asistenci, způsobuje to, že je do staříků jídlo v rychlosti „šťoucháno“, většinou už zcela vystydlé.

V jídelně umisťuji vozík na kraj stolu a sedám si vedle. Kolem nás už obědvá několik lidí, mou pozornost ale upoutá pán, který se s velice soustředěným výrazem ve tváři snaží nožem a vidličkou rozkrojit ubrousek. Sestra před nás postaví polévku a skořicové kynuté knedlíky. Krmím babičku vývarem, ale ať se snažím jak se snažím, polovina lžíce jí stéká po bradě dolů na bryndák. Přecházíme na knedlíky, které jsou díky své suché konzistenci bez problémů. Pán vedle nás stále krájí ubrousek, ale tupým jídelním nožem se mu to nedaří. Jsem ve střehu, připravená zakročit, kdyby se ubrousek rozhodl sníst. Babička si po každém soustu musí odpočinout a hlasitě oddechuje, už jenom kousání a polykání je pro ni vyčerpávající. Pán dostává také konečně porci knedlíků a tak na ubrousek zapomíná. Babička má po pár soustech dost a mezi žvýkáním začíná usínat. Čas zavést ji zpátky na pokoj a uložit do postele. „Kde jsi přišla k tomu monoklu, babi?“, ptám se a jemně jí prsty přejedu po nové modřině nad okem. „To mi udělal doktor“, odpovídá, stále ještě zadýchaná. „Sestra mi při tom držela ruce za zády.“ Minulou návštěvu jsem se dozvěděla, že jí sestry ukradly dva pytle mouky, které měla připravené na pečení buchet, tato informace mě tedy nijak neznepokojí. Sama jsem viděla, jak se bez připoutání na vozíku neudržela.

Denní chleba sester

Vyjíždíme z jídelny a přede dveřmi se hlouček sester s jedním zdravotním bratrem sklání nad stařenkou, která leží na zemi a zdá se, že nereaguje. „Omdlela, má nízký tlak, ambulance už jede“, slyším od nich. Objíždím je a zápasím se slzami. Na rozdíl od klidného personálu, pro který takové situace musí být denním chlebem. Protože sama nejsem schopná dát babičku do postele a sestry teď mají plné ruce práce se situací před jídelnou, odvážím babičku znovu ke stolu a sedám si k ní. Snažím se jí vyprávět o škole a o počasí, ale nezdá se, že mě vnímá. Mojí samomluvu občas přerušuje ležící spolubydlící, s výkřiky typu „Ticho!“ nebo „Sestro, zvednout hlavu!“.

Nechávám otevřené dveře, abych viděla některou ze sester, až bude procházet. Napadne mě vytáhnout z nočního stolku knihu od Betty McDondaldové, kterou měla babička ráda a kterou jsem do domova přinesla s úmyslem ji prababičce číst. Čtu, nahlas a co nejzřetelněji, i když vím, že mě babička nevnímá. Schovávat se za knížku je možná moje obrana proti tomuhle všemu, napadá mě. Po jedné stránce se ve dveřích objeví stařenka, o které od sestry vím, že celý den bloumá po chodbách a po pokojích, aniž by si uvědomovala, co vlastně dělá. Pohybuje se po milimetrových krůčcích, v loktech pokrčené ruce míří dopředu, ve tváři nepřítomný výraz. „Tady nebydlíte, otočte se prosím“, říkám důrazným hlasem, který obyčejně zabírá. Tentokrát ne. Stařenka na mě upírá oči, pomalu se blíží ke stolu, u kterého sedíme, a pořád dokola koktavě opakuje „Mami, mami, musíme domů, mami, domů.“I když vím, že se jedná o pomatenou bezbrannou stařenku, mám husí kůži a necítím se dobře. Zachraňuje mě příchod sestry, která odvede paní k sobě na pokoj a babičku uloží. „Akorát ještě paní přebalím, když jsem tady,“ říká a nasazuje si gumové rukavice.

To je pro mě signál, že se mám rozloučit. Ani ne ze zbabělosti, ale mám pocit, že ta prababička, která mi vyprávěla příběhy o svém dětství na velkém statku, o válce a o tom, jak si její synové hráli s ruskými vojáky, ta prababička, která mě před spaním hladila po zádech nebo mi upletla spoustu kousavých ponožek, které jsem nikdy nenosila, že ta by si nepřála, abych byla u situací, jako je tahle. Políbím prababičku na čelo, slíbím, že zase přijdu a scházím po schodech dolů k recepci. Dopisuji datum odchodu a jsem překvapená, že jsem v domově strávila jen necelé dvě hodiny - moje návštěva se mi zdála daleko delší.

Jak je cítit život

Vycházím na ulici a nadechuji se vzduchu, ve kterém se mísí vůně stromů a posečené trávy se smogem aut. Ať to zní jakkoli, nikdy se necítím víc naživu, než při opouštění této budovy, jejíž venkovní fasáda v barvách slunce překrývá všechen ten černý smutek stáří, kterým je naplněná od sklepa až po střechu. Nikdo určitě neplánuje, že jednou nejstaršího člena rodiny „odloží“ do takového zařízení...ale jen málo lidí má dost financí a síly, aby mohli opustit zaměstnání a 24 hodin a 7 dní v týdnu se o svého příbuzného starat. Hlavou se mi honí myšlenky na to, co bude, až bude stará moje máma, až budu stará já...míjím trafiku, z titulek časopisů se na mě smějí mladé tváře a ty, které se nesmějí a jen mladě vypadají, jsou pravděpodobně napíchané botoxem. Možná je to dnešní společností, která se stářím zkrátka nepočítá...přiznávám se, stáří mě děsí.

Autor: Lucie Hrdličková | neděle 13.4.2014 7:58 | karma článku: 47.95 | přečteno: 22815x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Milan Radek

Co dokážou zubožené menšiny které emigrují za lepším životem

Poté co Španělé a Portugalci dobyli ty civilizované národy v Americe, a Angláni se museli spokojit s divochy, tak zubožení Evropaně si to našněrovali do Ameriky. Území kde dnes leží USA bývalo obydleno kulturami které neviděly

22.7.2017 v 0:15 | Karma článku: 14.04 | Přečteno: 217 | Diskuse

Jana Slaninová

Burácející kina

V době, kdy moje o dva roky mladší ségra byla "mazák", protože už chodila na základce do první třídy, na zahradě u babičky zakopla o skleničku a jak pád nemohla vybrat, ještě na ni dupla.

21.7.2017 v 20:02 | Karma článku: 9.33 | Přečteno: 330 | Diskuse

Pavel Hruban

Blahoslavený Hroznata

V letošním roce uplynulo 800 let od smrti blahoslaveného Hroznaty, člena premonstrátského řádu a patrona plzeňské diecéze.

21.7.2017 v 16:49 | Karma článku: 9.27 | Přečteno: 214 | Diskuse

Lucie Pražáková

Damiánův zápisník

Mívali jsme černého kocoura, říkali jsme mu Damián. Damián již několik let prohání se svojí tříbarevnou kamarádkou Lindou duhové myšky v kočičím nebi, před nedávnem jsem však ve sklepě mezi starými krámy našla jeho zápisník.

21.7.2017 v 15:47 | Karma článku: 12.07 | Přečteno: 162 | Diskuse

Milan Šupa

Jsou Slované méněcenná rasa? Z hlediska západu žel ano!

Pro západ jsou Slované stále cosi méněcenné, co mu má sloužit. Západ totiž vždy byl a stále je vůči Slovanům nepřející a nevraživý.

21.7.2017 v 15:15 | Karma článku: 37.45 | Přečteno: 1897 | Diskuse
Počet článků 5 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 6197
Millennial, generace Y - známá pro svoje nároky, narcismus a nonstop připojení k síti. A studentka žurnalistiky na UK, která věří, že to s námi není až tak hrozný.


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.